|
Smutek č.2
aneb Variace po roce a půl
/Monice Zaťkové a Filipu Sychrovi/
-Nazdar, zdravím tě.
- Dobré ránko, to je překvapení!
- Co jako?
- Vítáš mě. Vždycky jsi mě vyháněla. Už ses se mnou smířila?
- Nevedli jsme válku, aby musel být mír. Ale pořád jsi lepší ty, než tvoje drahá sestřenice.
- Ona tu byla? Deprese?!
- Jo. Seděla tady kolik dní. A odejít nechtěla. Ty jsi aspoň gentleman. Ale ona - pořád do mě hučela, jak jsem nemožná. Kdes vůbec byl?
- Volno jsem měl, děvče, dovolené si užíval. I Smutek, holubičko, si bere dovolenou…
- To jsou věci: Smutek má dovolenou! To jsou jako všichni lidi na světě naráz veselí?
- Ale kdeže! Už jsem ti říkal, že každý člověk na světě má svého osobního Smutka. Pořád veselí nejsou přece ani ti, co se tak jmenují.
- V každém případě za sebe poslals více než adekvátní náhradu.
- Nebudeme se hádat…Sestřenku jsem nikam neposílal, nevěděl jsem, že je tady. Jinak bych ze Žalova přijel.
- Odkud?
- Ze Žalova, to je vesnice, kam jezdím na dovolenku. Úžasně veselé místo. Nepovídá se tam o ničem, než o nemocech, pak taky kdo, kdy a na co umřel, a jak je všechno drahé. Ani já tam dlouho nevydržím.
- A proč teda přišla? Vždyť mě chceš jenom trápit, bylo by ti podobné tu příšeru za mnou poslat.
- Holubičko moje – já a tebe trápit?! Je to moje práce…nemůžu jinak, víš. Deprese ani nevěděla, že mám volno. Nevyhledávám ji, nejraděj, když ji nevidím. Stýkáme se prakticky jen jednou do roka – o Vánocích. Jinak se jí vyhýbám jak čert kříži. Opravdu jsem ji neposlal. Jedině…
- Jedině co?
- Jedině, že by žárlila…
- Jako na mě? Proč by to dělala?
- Znáš to, ne. Třeba žárlivost na sousedku, co ti odvedla inženýra.
- Ts, to bylo něco jiného.
- Myslíš? Kdepak, holka, žárlivost je pořád stejná. Co vůbec dělá? Pan inženýr? Co je, snad jsem tolik neřekl. Co zase provedl? Tys na něj ještě nezapomněla? Nestojí za to.
- Ani se neptej. Pan inženýr má už zas jinou.
- Vychutnám si ho dvojnásobně…
- Už aby to bylo. A co s tou Depresí?
- Dostane co proto. Nebude trápit mou holubičku!
- Hm. A s kýms byl v Žalově? S kým jezdí Smutek na dovolenou?
- Hele, hele, to je jiná věc.
- Jak jiná věc?! Mě tady zpovídáš, co, kde, co inženýr a kdesi cosi, a sám mlčíš. To není fér.
- Odsud podsud. S kým jsem na dovolené…Holubičko moje, copak ty bys se mnou jela? Vidíš. A po tom jediném bych toužil. Víš, že tě miluju.
- Dej s tím pokoj. Když mě miluješ, nedělej drahoty. S kýms tam byl? Přeju ti to…
- Nelam si hlavu, růžičko. Teď jsem s tebou. Pustíme si trochu hudby, ne?Smím prosit? No tak, nemrač se, dáme taneček. Poslechni, s tebou je to stejné jako s Depresí! Ani jedna si nedáte říct, ženské zvědavé. Všechno musí vědět.
- Se mnou nemáš pravdu. Když nechceš, tak ne, nech si to pro sebe. Prostě jich máš víc.
Jestli už nemáš nic na srdci, mohl bys odejít. Za chvíli jdu do kina, ráda bych se oblékla.
- A…vezmeš mě s sebou? Počkal bych venku, než budeš připravená..
- Jako do kina? To není film pro tebe, jdu na komedii.
- No právě, ty bývají k pláči. Hlavně prosímtě nechoď na nějakou romantickou, láska a tak. Kazí vkus.
- Pche, ty o tom něco víš! O lásce a romantice. Nemůžu říct slovo, vždycky mě utřeš. Cyniku!
- Nejsem cynik. Znám život, děvče. Život není film.
- A co když jo? Co když někdy jo? Co když potkám na ulici milionáře. Jedna známá si prohlížela zaparkovaného jaguára, přišel jeho majitel, slovo dalo slovo a už jí koupil byt.
- Nové pověsti české! Nebuď tak důvěřivá, kdoví jak to bylo…
- S tou holkou se znám od školy, přece by mi nelhala…
- Děvče, děvče…každý někdy lže…
- Nech toho, o tom milionáři je to čistá pravda. Přátelé si nelžou…
- Ti nejvíc, holubičko, ti nejvíc. Ostatně: s kým jdeš teď do kina, ha? Nediv se, musím vědět všecko…Hele, proč tak boucháš dveřmi, opadá lak. A už jsem zase s tebou. Přece projdu vším, zamčené dveře mě nezastaví.
- Nepruď. Ta známá odjela, jen proto s ním jdu já. Bude to ve vší počestnosti!
- Zatím…Jau, jau, to si nezasloužím!
- Zasloužíš si víc!
- Za co, za co, pořád jsem na tebe hodný…no tak aspoň přijatelný, věrný jsem ti…
- Fakt?! A s kýms byl v tom Žalově? Snad sám?!!!
- Růžičko moje!
- Dej pokoj s růžičkou! Pořád lžeš. Víš co, mě to už nezajímá, ale nechci tě vidět, už za mnou nechoď!!!
- Chodit za tebou musím, mám to v popisu práce.
- Tak se s tebou nebudu bavit! Neztratím s tebou až ani slovo!
- To bych byl smutný.
- Smutný Smutek, to zní zajímavě…A vypadni, čas letí.
- Tak já ti to řeknu, ale nebudeš se zlobit?
- Povídej.
- …se Slzičkou.
- S kým?
- Byl jsem se Slzičkou.
- To je tvoje…Milenka?
- Tfuj, tfuj, to mají akorát lidi, tfuj, tfuj, žádný sex. Slzička je moje kamarádka. Znám jí už dlouho. Proto za tebou přišla Deprese. Hledala jí. Říká, že jsem moc měkký, že Slzička patří k Depresi.
- A proč za tebou nejela do Žalova? Víš, co jsem od ní vytrpěla?
- Deprese nemá Žalov ráda, že je tam moc smutno. Řeči o pohřbech, drahotě a podobně.
- Moc smutno na Depresi?!To musí být místo!!!Brr, tam bych nejela ani za milión.
- Vidíš, holubičko! Vymetla bys se mnou. Trávit dovolenou se Smutkem v Žalově by se ti určitě nechtělo. A co já tam sám? Slzičce to nevadí, stejně má furt na krajíčku. I když se směje, má na krajíčku. Nezlobíš se na mě, viď? Můžu zase někdy přijít?Budeš si se mnou povídat?
- Můj ty Smutku! Toho ses bál? Že s tebou nebudu mluvit? Ale jo, někdy přijď. Ale Deprese ať nechodí. Ta ne! Neboj, Smutečku, ale teď už mě nech. Za půl hodiny mě čeká kino.
- A milionář.
- Říkáš, že život není film, tak co na tom. Třeba to nedopadne.
Když to nedopadne, tak zase přijdu!
- Na to jsem zvyklá. A jestli přijdeš, vezmi s sebou nějakou hudbu. Valčíky a tak. Zatancujeme si, aby bylo trochu veselo.
- Vau, to ne.
- Mám dobrou náladu a nenechám si ji zkazit. Máš všechno? Nezapomeň zavřít dveře od baráku. Netvař se tak smutně, můj ty Smutku. A pozdravuj Slzičku!
/2004/2005, 11.ledna 2005, 10:46 hodin/
Smutek
/Pavlu Švarcovi za námět /
- Ty už jsi zase tady?! Proč za mnou pořád lezeš?
- No ano, jsem to já. Patřím přece k tobě – ty mě nevidíš ráda?!
- A proč bych měla vidět ráda Smutek? Navíc když tě vidím furt!
- Možná že děláš chybu…
- Chybu, jakou chybu…?
- No smutek nemáš vidět, smutek máš procítit…užít si…zažít…
- Dej pokoj, to už tě radši vidím, než prožívám…A taky – abych si tě pořádně užila, nesměl bys za mnou lozit furt. Jen semotamo, víš? Třeba…po láhvi tokaje vypité večer v horkém létě…
- Už zase básníš – moc romantiky, děvče. Kde vezmeš tokaj, když nemáš ani na tramvaj, a kdy ho vypiješ, když nepiješ? Já za tebou musím chodit, mám to v popisu práce…
- Nech toho…na tramvaj nemám…ale zase budu mít.
- Tři dny budeš mít.
- Ty nic nepotřebuješ, tobě se mluví, život je drahej, dluhy splácím…
- Nemáš je dělat.
- Už jsi zase otravný, dosáhneš toho, že přijde tvoje drahá sestřenice! Deprese!!!
- Ne, deprese ne, ta mě kouše, ne, deprese ne, prosim, prosim, už budu hodnej…
- A půjdeš pryč?
- Nemůžu jít pryč, musím být s tebou…
- Víš co je mi divný? Jak to stihneš, pořád být se mnou, když na světě je x miliard lidí, to nemáš práci jinde?
- Svět vynech. Za prvé: jsem český smutek. A za druhý: každý člověk má svého osobního Smutka. Ty, blonďatá sousedka, inženýr, každý má svého Smutka.
- No, sousedka asi moc ne, když se dala dohromady s mým inženýrem. A to stačilo, abych jen jednou nebyla doma…a hned ho zvala dál. Tak ta moc smutku nemá, ne?
- Neboj, neboj, všechno přijde…
- Určitě?
- To ti garantuju – a bude smutnější než předtím.
- A inženýr taky?
- Za toho se zvlášť přimluvím…Ale že sis mě tenkrát procítila, když jsi je viděla spolu…?!!!To jsem měl šťastný den.
- Tyješ z cizího neštěstí.
- To je z podstaty věci, ne? Tenkrát sis mě prožila…
- Hm, to jo, ale teď už tě spíš jen vidím. Řekni mi: proč se mi zdá, že vypadáš jako…
- …barák? Jako bílý statek v polích?
- Jo.
- Triviální otázka: že se vůbec ptáš! Máš kde bydlet – nemáš. A kdes bydlet vždycky chtěla – v takovým domě. Proto tak vypadám.
- A proč máš tak tmavý oči?
- Myslel jsem, že jsi chytřejší: inženýr má přece takový!!! To jsou finty, viď, a to vymýšlím sám.
- Úžasnej jsi. A nechceš mě už pro dnešek nechat být?
Co když mě dneska budeš potřebovat?
- Že po tobě něco hodím! Co se zase stane?!
- To říkáš jen tak, víš přece, že mnou všechno jen proletí – tuhle sis darmo rozbila vázu…
- Tak co se stane? Co?
- Nestane se nic, neboj.
- Čestný?
- Jo: čestný pionýrský – na mou duši, na psí kuši, na kočičí svědomí!!!
- Rudnou ti uši.
- No víš, když já bych chtěl být s tebou co nejvíc…Jsem s tebou tak málo…Chci být víc…Miluju tě-
- ale ne, ne, nevykládej si to špatně: žádný sex, tfuj, tfuj, tfuj. Každý Smutek miluje svýho soukromýho člověka…
- Můj ty Smutku! Víš, že to nemá naději, viď? Víš, že já tě milovat nebudu? Víš, že já můžu milovat kohokoliv - Pavla, Vénu, Jardu…ale Smutek nebudu milovat nikdy?
- Já vím, ale já tebe budu milovat až do smrti smrťoucí.
- A co budeš dělat pak? Když ti umřu?
- To budu chodit za tvými dětmi přece ….Ha-ha-ha …já jsem věděl, že dneska budeš má! Jen má!
- Žádná Deprese…Smutek vyhrál…
-
-
| 
